close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2015

[PHOTOGRAPHY] Letní hmyz

23. června 2015 v 16:07 | Fractal Wolfie |  Zaostřit
Zdravím všechny!

Takže, dneska jsem měla opět po nějaké době dost chuť a hlavně čas na to vytáhnout foťák, hodit se do klidu a fotografovat všechno kolem sebe. A bylo to fajn. Fakt ráda pozoruju tyhle malý hmyzáky. (ikdyž pořád někam lítaj a člověku trvá tisíc let než se mu je podaří zaostřit :D)


Citová závislost

22. června 2015 v 20:08 | Fractal Wolfie |  Prozřít
Dnešní "úvahu", vyzpovídání se z mýho nudnýho života, říkejte si tomu jak chcete, bych chtěla věnovat celkem rozsáhlému tématu - a tím je citová závislost.

Jinými neodbornými slovy; to, když pořád usilujete o něcí pozornost, ikdyž víte, že dotyčná osoba o váš naprosto nestojí a vy o ní vlastně taky nestojíte, ale přesto ji nechcete ztratit a vlastně byste pro ni udělaly téměř cokoliv. Jo, jo, zní to dost chaoticky, ale ty z vás, kdo to zažily, jistě vědí přesně, o čem mluvím.

Mám takové tušení, že už celkem dlouhou dobu jsem citově závislá na jedné "kamarádce". Prozatím jí budeme říkat K. Takže, s touhletou K. jsem se seznámila před 3 roky, na nové škole. Nejprve byla docela fajn. Vlastně hodně fajn. Prostě normální kamarádka. Někdy tam nějaké ty hádky byly, ale nic zlomového, znáte to. Postupně se to začalo zhoršovat. Vždycky jsme se usmířily, ale po nějaké době jsem si začala uvědomovat, že jsem to vlastně já, kdo vždycky přijde s omluvou a usmířením jako první a že je naše kamarádství vlastně lhostejné, ikdyž se s nikým jinym kromě mě nebavila. K. na mě pořád vyhledávala chyby, chytala hysteráky z každé malé blbosti, co jsem udělala a když ublížila ona mě, bylo jí to vlastně úplně jedno.

Dlouhou dobu jsem to s ní nějak přežívala a říkala jsem si, že taková ona asi prostě je. Když mi jednou napsala (ano, slyšíte správně, napsala mi na facebooku; rozhovor z očí do očí se mnou by byl asi pod její úroveň), že mě vyloženě nesnáší, že pro mě dělá tolik věcí a já jí vůbec nejsem vděčná, měla jsem chuť jí nakopnout a už se s ní nikdy nebavit - místo toho jsem jí napsala největší blbost, jakou jsem vůbec napsat mohla.

Místo optimálního
"sakra, nebejt mě tak se na týhle škole nebavíš absolutně s nikým.. to já bych měla bejt ta, co tě nesnáší, protože se pořád povyšuješ nad ostatní, za nic nikdy nepoděkuješ, blablabla.."
jsem napsala stupidní
"jo, tak promiň.. pokusim se bejt lepší. moje chyba."

Jo, já vim. Vážně absolutně debilní odpověď. Od té doby jsem jí pořád nadbíhala, pomáhala a tak všechno, ale přitom můj mozek jasně říkal vdycky "NE!". Pak se ale něco stalo, a najednou jsme se nebavily. Pro mě to vlastně bylo celkem v pohodě - ona si asi ale uvědomila, že mě jako kamarádku fakt potřebuje. Tak jsem z nějakýho neznámýho důvodu (asi ze soucitu a v naději, že je lepší) s ní začala tak nějak znova "vycházet".

Od té doby se to trošku zlepšilo. Pořád mi to ale vadí. Nezměnila se. Snažím se s ní moc nebavit. Ale pořád je tu ta věc, že ikdyž jsem na ní často brutálně naštvaná, vlastně jí to nedokážu nikdy říct a jsem na ní nepochopitelně milá, jako by se nic nestalo. Nebo ještě horší - když je ona z nepochopitelnýho důvodu naštvaná na mě a já se snažim přesvědčit, že mi to lastně vůbec nevadí, že je na mě tahle neuvěřitelně špatná osoba naštvaná, ale potom se s ní stejně nenápadně snažim dát do kontaktu, abych se ujistila, že je naše "kamarádství" v pořádku.

Dokážete se s těmito pocity někdo ztotožnit? Pokud ano, nevíte, jak se s tou celou situací vypořádat?

Díky za přečtení i za případné rady,
Coma. xx